Verdi cestovatel

Koncem dubna jsme vymysleli velkolepý plán. Pojedeme s Verdíkem na celý víkend. Zabalila jsem jednu tašku sobě a druhou jemu. S sebou měl k jídlu zrní, sušené ovoce, čerstvé ovoce a granule. Dále jsme vezli přenosný ptačí stromek, slunečnicová semínka coby odměnu za vzorné chování a poslušnost, taky drezúrovací oblečení, aby se u mě cítil jako doma. Cestoval v přenosné skládací kleci, ale pro jistotu jsem s sebou vzala i malou přenosku. V kleci se mu ale líbilo, a tak jsem malou nemusela vůbec použít. Jeli jsme na vzdálenost 150 km a cesta trvala dvě a půl hodiny. Celou cestu byl Verdi klidný a hodný. Sledoval mě za volantem, krmil se, hrál si. Když jsme dorazili na místo, nechala jsem ho ještě nějakou dobu v otevřeném kufru auta, vedle kterého jsme se posadili na židličky. Venku na zahradě se mu ohromě líbilo, v domě se mu taky líbilo, všechno pozoroval s velkým zájmem. Druhý den se zabydlel natolik, že si začal hvízdat a povídat. Odpoledne jsem ho pustila ven z klece. Byl klidný, spokojený, poslušný a to i tehdy, když v pokoji byli další lidi. Část dne trávil venku na zahradě pod stromem. Nadšeně okusoval pampelišky i výhonky kvetoucí jabloně. Venku je zkrátka venku. Když jsem ho třetí den naložila do auta a vyrazili jsme k domovu, byl tak plný zážitků, že mi je celou cestu vyprávěl. Povídal a povídal a hvízdal a zase povídal. Energie a spokojenost z něj jen sršely. A já byla moc ráda, že se mu cestování líbí, že ho nové zážitky zajímají.