Verdi a kočičí přepravka

Tedy tenhle rok, to je něco. Od počátku roku jsem pracovala z domova a byla jsem s nimi vlastně pořád. Asi jsem jim tím pádem častěji během dne trochu více podstrojovala, taky už je Verdi vážně celej mužskej, a tak se dostal do toku v pravý čas a v plné parádě. A já jsem to celé nevědomky ještě podtrhla. Koupila jsem cestovní klec a lákala ho do ní. Nejprve kolem ní obezřetně obcházel, pak nakukoval dovnitř. Po několika dnech přišel k přepravce na koukl dovnitř a v tu chvíli se mu rozsvítilo: „Už vím, už vím, co to je, to je přece novomanželská boudička !!! A tys ji pořídila pro mě? Pro nás?“

V očích se mu zablesklo radostné poznání vlezl dovnitř a začal mě lákat. „No to jsem šikovnej, že jsem na to přišel. Ale trvalo mi to, viď! No nevadí, už vím a jsem na Tě nachystanej. Tak neváhej a pojď!“

První výraz tváře, bylo poznání, druhej radost, třetí lákání a následně těšení. A já nic, jen jsem stála a koukala na něj, jak následují další pohnutky. Po těšení, na které jsem nereagovala, následoval výraz udivený a nechápavý, který vystřídalo obrovské zklamání.

Bylo mi nanic. Tak tohle jsem nechtěla, to jsem nedomyslela. Poté, co přepravku opustil jsem ji uklidila z očí a zatím nechala ukrytou.