První chvíle doma
Cesta dobrá, první den dobrý, druhý den dobrý.
Během cesty si Verdi vše zvědavě prohlížel, beze strachu, bez nervority. Prostě: Hele, co se to děje? Cesta ale trvala více než dvě hodiny, a tak už na jejím konci dával najevo, že už se mu chce z malé přenosky ven.
Doma si přelezl do svého nového obydlí a se zájmem ho začal zkoumat. A zároveň jsme ho pozorovali a průběžně odhalovali a odstraňovali chyby v zařízení.
Tohle bidlo níž, takhle miska taky níž ... Nejprve objevil provazový řetěz a trochu ho ochutnal, pak objevil ovocný špíz s jablíčkem a hned se u něj na chvilku usadil. Pak našel misku s vodou a napil se. Zároveň zkoušel všechny bidla a velmi opatrně se nožkama zkoušel po nich pohybovat. Odhadoval vzdálenosti, zkoušel různě dlouhé kroky, zkoušel zobákem, kde se jak chytit a kde co jak chutná. Na mou ruku v kleci i mimo klec reaguje tím, že ji ocumlává. Našel i misku se zrním a ihned se pustil do žíhané slunečnice. Párkrát mu uklouzla noha, udělal přemet, ale statečně se zachytil a hned pokračoval dál. Dobře jsem odhadla místečko, kde si udělá odpočinkové a spací sezení. Na jeden den toho bylo až dost.
Ráno dostal nový špíz z ledového salátu a ředkviček, ale ten včerejší jablíčkový byl jednoznačně lepší. Z misky na zrní jsem vysypala slunečnicové slupky, a protože tam ostatního bylo pořád ještě dost, nepřidávala jsem. Vyspalý Verdík měl celé dopoledne plné ruce práce s nácvikem lezení v nové kleci. Stejně jako včera trénoval úchopy a vzdálenosti, zkoušel, jestli se dá lézt i po stěnách klece a to hlavou nahoru, do strany i dolů. Zkoušel spodní patro větví i přelejzačku mezi miskami se zrním a pitím. A já jsem ho pozorovala a jeho neúspěchy i úspěchy komentovala. A protože rozhovor mají na starosti dva, brzy se přidal. A když jsem přestala mluvit, taky přestal. Když přijdu za ním, povídáme si, když odejdu, zmlkne. Během dne dostal k ochutnání plátek mrkve, naklíčený hrášek, zrnko vína, malou větvičku, na mlsání půlku vlašského ořechu. Všechno mu chutnalo. Ořech vydloubal do posledního drobečku, hrášek mu dal docela práci, než ho oloupal, rozpůlil a pak sežmoulal. Zbylé zrní od včerejška mu asi moc nechutná, protože ho za celý den moc neubylo. Rozložení klece už vyhovuje, Když otevřu dveře do klece, nesnaží se ji opustit, napřežený prst ocumlává, nebo si ho k tomu ještě přidržuje nožkou, jednou mě víc zmáčknul, tak jsem ho musela okřiknout. Nastoupit na prst se mu nechce, Dobrotu si z ruky vezme. Je mu jedno, která ruka se k němu blíží, nikoho neodmítá. Nechá se drbat na hlavě.
Kdykoliv někdo přijde za ním, tak ho zdraví. Jeho hlasové projevy je něco mezi kozou, kachnou a smíchem. Teď právě si povídá s Evou. Je milý, klidný, přátelský. Budí dojem, že je zvyklý na milý, klidný a přátelský přístup. Člověk a jeho ruka je kamarád. Nemá z něj strach, nemá stres, neočekává podraz.