Náš Verdi a „DRŽ ZOBÁK“

Náš Verdi a „DRŽ ZOBÁK“

(Jak vlastně papoušek přemýšlí, aneb poznám, co mi právě říká?)

Protože jsem „mazlíkový začátečník“, čerpám často z odborné literatury. Odtamtud jsem si vzala i teorii o tom, jak minimalizovat ptačí křik. Tato teorie radí: NEREAGOVAT. Nekárat, nezdvíhat hlas, nekomentovat, neboť i negativní reakce je reakcí, pozornost je odvedena správným směrem a konec konců sledovat „nastartovaného“ člověka, může být dobrá studie lidského chování.

A tak nereaguji a Verdi řve v podstatě jen ve chvíli, když zapnu na varnou konvici, když mu  do misek připravuju krmení, a nebo když „pipkám“ připravuju krmení. Když ho v tu chvíli chci zaseknout, pochválím Pipku. Jakmile do jeho krákání prohlásím, že Pipinka je moc hodný ptáček, začne Verdi svůj temperament dusit zobákem ve psím střapci a energicky ho cupovat.

Taky jsem zkusila strategii: „Když řveš, jdu od tebe pryč“. Mechanismus ihned pobral po svém a zkusil řvát místo obvyklého „DOBROU NOC“, což je výzva: „Rád bych si trošku pospal, nech mě tu prosím a odejdi“ popřípadě v zimním večeru: „Jdeme spát, už nám tu zhasni“.

Jenže málokdo je doma úplně sám, a tak se mohou strategie jednotlivých členů domácnosti rozcházet. Což tedy Verdíka naprosto nerozhodí a aplikuje strategie podle toho, kdo je zrovna „u toho“. V době studií bývala v době zkoušek a prázdnin Evča hodně doma, a tak mají s Verdim společné rituály, které Verdi na mě nezkouší, naopak, když se Eva objeví, ihned je začne používat, aby si ji (tzn. Evu) ale i je (tzn. Ty rituály) zase jednou užil.

No a Evča na řvoucího Verdíka reagovala vždy slovy „Verdelíne, drž zobák!!!“

a tedy tři příklady papouščího chování na téma „Drž zobák“

 1/ Jednou zase ječel tak, že jsem se v polovině chystání krmení otočila na patě a energicky opouštěla kuchyni. Ozvalo se ještě jedno zařvání silné, jedno značně utlumené a na závěr něco, co se dalo úspěšně identifikovat jako prosba: „drž zobák“ a rozhostilo se ticho. Ihned jsem se vrátila. Moje slova: „Ty už budeš ticho?“ odměnil tzv. „radostný vykvík“ Rozuměli jsme si. Prostě se sám okřiknul a poslechnul.

2/ Dneska jsem pustila pračku a to už si z toho udělal hru. Zarachtala pračka, zařval Verdi, a následně pravil: Drž zobák. A za chvíli zase, a zase, děsně ho to bavilo, přestože já jsem na to vůbec nereagovala.

3/ Jednou přijela Eva. Seděli jsme, povídali, Verdi poslouchal a najednou začal řvát. Jednou, dvakrát, čtyřikrát … a já si říkám: co mu je? V tuhle denní dobu nikdy nehuláká. Kouknu na něj, kouknu na Evu a nějak mě to napadlo: Evčo, okřikni ho, chce to od tebe slyšet. Eva se na něj otočí a přísně praví? „Verdelíne, drž zobák !!!“ a z klece se ozvalo spokojené a souhlasné: „Hmm !!!“ … a byl klid. A já sama nechápu, jak jsem vlastně poznala, že chce Verdi zrovna tohle.